Jak se dělá haiku
(z diáře)

„Až si to tady projdu, pokračuju na slet takový party, co píše haiku,“ říká mi loni na podzim Jiří Hájíček u našeho stánku na festivalu Tabook. A já říkám, rovnou a bez oslího můstku, že i velký nakladatel může někdy vydat malou knížku. Bibliofilsky laděný svazek s ilustracemi malíře Matěje Lipavského a v úpravě naší grafičky Lucie Zajíčkové může zaujmout nejen Hájíčkovy příznivce, ale i řadu těch, kteří poezii obvykle nevyhledávají.

 

Jiří Hájíček není jediný český prozaik, který začínal básněmi. Namátkou můžeme zmínit Jáchyma Topola, Emila Hakla či Irenu Douskovou. Že Jiří básně stále píše, tuším. Kdysi nám nějakou poslal, jen tak. Jedno letní ráno mi kolega Mirek po návštěvě města pod Černou věží položí na redakční stůl obálku od Jiřího. Tenkou složku, tři listy s „krátkými řádky“. Proč? „No, jen tak, říkal.“ Je to moc pěkné čtení. Časem něco otiskneme v revue Host. Jen tak.

 

„Zvykl jsem si posledních pár let zapisovat krátká trojverší do diáře. Zapisuju si nápady ve vlacích a autobusech, na nádražích nebo v samotě hotelových pokojů, v penzionech a na ubytovnách. Miniatury, útržky dne, drobné imprese. Postřehy a momentky z mého života.“

 

O tom nemám tušení. Časem se ukáže, že nejsem v redakci jediný, kdo má o Jiřího tajné zálibě povědomí: „Bylo to někdy kolem Dešťové hole, když mi Jirka do mailu poslal první haiku. Ale ten útlý ohmataný diář, který mu dělá věrnou společnost ve vlaku i při ranním šálku earl greye, jsem ho uviděla otevřít až na besedě v Mahenově památníku. Zaprášeným okénkem pronikaly do podkroví poslední letní paprsky a do trámoví malovaly obrazy o svítání nad Černou věží, o sněžení jarních květů, o stříbrných rybnících.“

 

Tolik svědectví grafičky Lucie.

 

 

 

„Skvostná haiku, bezvadné básně.

Až se mi zatmívá. A pak se mi rozsvítí!“

 

 

 

Závěr roku je napínavý v každém nakladatelství. Je pozdní večer, listopad. Mírně už halucinuji, dokončuji Hájíčkův profil pro časopis. Teď toho Jiří dodal víc. Na monitoru mám doslova desítky textů. Skvostná haiku, bezvadné básně. Až se mi zatmívá. A pak se mi rozsvítí!

 

Svítí se i u grafiků. „Lucko, já vím, že je toho moc, ale mám takový pěkný básničky, musíme z nich okamžitě udělat…“ — „Myslíš ty od Jirky z diáře? Jo, jo, ty znám. Vezmu to moc ráda, upravovat básně, to je můj tajný sen!“

 

Je kolem půl sedmé večer, konečně nějaká radost. V přítmí redakční kuchyně na mne mrká magické oko kávovaru: „Dobrý, že?“ Tak, tak. Zatímco muži objevují verše a břehy, ženy je dávno znají. A s tím i každý diář a každou Ameriku.